CHINA - služební cesta

8.11.2004 jsem sbalil a odfrčel na téměř měsíční služební cestu do Číny. Předem se musím omluvit bratrům Ebenům, že jsem použil jejich geniální muziku jako podkladovou hudbu k těmto stránkám a doufám, že mi prominou. Kromě mé rodiny a přátel musím také poděkovat JP za ochotu opravovat mojí gramatiku.

V duchu posledních dní se bohužel nesl i den CH, v kterém jsem musel opět řešit několik nesrovnalostí, které přináší náš hektický život. Ale naštěstí jsem vše stihnul a ve tři hodiny jsem se loučil na letišti pln očekávání.

Rychle mě odbavili a mohl jsem skoro dvě hodiny pochodovat po letišti, než mě vyhlásili rozhlasem, že se mám dostavit k odletu, neboť jsou již všichni na palubě. Naštěstí na mě počkali a dovezli mě až k letadlu. Vrtule se již točily a opravdu jen jsem se připoutal už jsme rolovali po ranveji. Star byl o 15 minut urychlen, za což se nám kapitán omluvil a popřál nám klidný let. Bohužel nebyl. Sněžilo a naším malým letadélkem to pěkně házelo.

Přistáli jsme na zasněženém Mnichovském letišti a opět jsem měl více než dvě hodiny pauzu. Bylo mi však docela špatně, takže jsem poslušně seděl u H14, což byla moje odbavovací brána.

Během dvou hodin se nashromáždilo mnoho lidí, takže jsem nabyl dojmu, že tam snad ani nevlezeme. Když však přistavili letadlo, bylo jasné, že bude poloprázdno. Hned po odstartování jsme dostali večeři, nějaké čínské nudle a samozřejmě whisky. Po ní jsem bleskurychle upadnul do bezvědomí. Během noci se o mě někdo musel starat, protože jsem se probudil přikrytý a měl jsem zatažené okénko. Když jsem nadzvednul roletku, přivítalo nás Čínské ráno, tedy u nás 2 a v Číně 10 hodin. Pak jsme letěli ještě dalších několik hodin rychlostí 1000 km/h ve výšce nad 10 km a s okolní teplotou -58C.

Po příletu následovalo trochu zmatků s celníky. Dokonce nějakou celou cestovní kancelář z Turecka se rozhodli nevpustit, takže babičky, maminky a děti brečely, zatímco tatínkové hlasitě nadávali a průvodkyně zkoušela ukecávat neoblomného policistu. I já jsem u něho neprošel napoprvé, protože jsem měl špatně vyplněnou vstupní kartu, ale naštěstí jsem podruhé vlezl do fronty pro čínské občany a tam se se mnou nechtěli dohadovat, a v rychlosti desíti razítek jsem prošel. Chvíli jsem měl strach, že nedojel můj druhý kufr, ale naštěstí jsem ho uviděl kroužit u jiného letu a mohl jsem pak vyrazit hledat moje společníky.

Šťastně jsem našel jednoho mladíka, který držel moje jméno a říkal Mistr Raky. Cestou jsem si ještě vyměnil nějaké peníze, koupil jsem si SIM kartu s telefonním číslem +86 137 185 943 22, kam mi můžete po dobu mé cesty klidně volat, jak se Vám bude chtít. Pak mě zatáhnul do nějakého auta, kde seděl další komplic a odvezli mě na večeři. Říkali kousek, ale po třech hodinách cesty někam, jsem se zeptal, kdy tam budeme a odpověď "za chvilku" mi nepřipadala moc přesvědčivá, ale opravdu za 5 minut jsme zastavili u nějaké restaurace. Normální lidovka, kde nám nanosili plný stůl jídla a dělejte si s tím co umíte. Já jsem hrdě odmítnul vidličku a začal jsem se trápit s hůlkami. Teď vím, že ryba je nejsložitější jídlo pro tento nástroj, takže nebýt dalších specialit, asi bych odcházel hladový. Je nutno podotknout, že v té době bych v Čechách byl po snídani, takže to bylo docela fajn.

Z restaurace mě odvezli do hotelu, kde nastala pověstná byrokracie. Policajt zkontroloval pas, číslo letu atd. Recepční se trochu nevěřícně dívala na můj podpis a pak, když jsem jí to napsal, tak nevěděla co dělat s takovým š ve slově Aleš. Ale do hodinky i s výměnou peněz jsem byl na pokoji, kde sice nesvítí tři světla, nejde televize a topení nejde vypnout, ale zato funguje internet. Dal jsem si pivo a ač je u nás teprve 15 hodin, jdu spát.

POKRAČOVÁNÍ