Opět v Číně

Předem tohoto povídání se musím omluvit za nedopsání předchozích příběhů, ale ty už zůstanou v takovémto stavu a budeme se věnovat současnosti. Je 29.10. a opět se vydávám za hranice všedních dní. Je pravda, že jsem již mnohem zkušenější, možná by se na toto místo hodilo slovo otrlejší, ale snad mě opět něco překvapí a budu Vám o tom moci vyprávět. Vlastně se to již stalo, a tak se začtěte do těchto řádků.

Tak tuto fotku jsem poslal Mr. Wilsnovi, aby mě na letišti v Pekingu poznal. Prý jsem na ní trochu ustaraný, ale to nebyla pravda, protože jsem na ní hodně ustaraný. Do Prahy jsem se dostali s rodinou, která mi jela zamávat, skoro přesně. Uklidnil jsem se, že všechno je skvěle naplánováno a vše funguje. Nejprve jsem se zastavil u celníků, kde jsem deklaroval vyvážené zboží, a pak jsem šel pro nástupní lístek. Váha byla o 10dkg vyšší, ale zamhouřili oko a odbavili mě. Za přepážkou jsem uviděl letadlo, které mě mělo odnést do Moskvy, kde jsem měl naplánovaný přestup. Letadlo společnosti AEROFLOT, se kterou budu cestovat po celou tuto cestu, bylo opožděné, a tak jsem sledoval, jak vykládají a nakládají batožinu. Můj kufr dopadnul celkem dobře, protože vyjel po eskalátoru bez pádu, zato některé jiné kufry si cestu do letadla užily i třikrát. Do malého letadla jsme se nacpali během chvilky a už jsme rolovali na start.

Cesta na letiště Šeremetěvo byla trochu více turbulentní, než snáší můj žaludek. Naše malé letadélko to snášelo mnohem lépe, v rámci svých možností. Seděl jsem na zadním sedadle a objednal si nějakou whisky. Překvapilo mě, že to bylo za 5 USD, ale podmořská přirážka něco stojí. Že by mi po tom bylo lépe, se nedá říci. Pozoroval jsem krajinu a viděl jsem, že jsme zamířili přes Polsko. Vystřízlivění nás čekalo při výstupu. Šeremetěvo je docela malé letiště, respektive to hlavní se teprve buduje, a to byl ten kámen úrazu. Vysadili nás na ploše, a než jsme stihli přejít do autobusu, tak jsme byli pěkně zablácení. Naštěstí jsou na to připravení a tak jsme stáli frontu u čističe bot.

Protože jsem neměl moc čas a došly mi baterie ve foťáku, tak jsem pořídil jen tento ilustrativní obrázek. Chodil jsem po všech krámech a sháněl AA baterie, ale bohužel všude bylo spoustu "matrjóšek" a vodky, ale baterie ne.

Během dvou hodin se nashromáždili lidé, především jedna skupinka Rusů mi připadala více než hlučná. Odbavení na letišti bylo velmi ostré, i boty a kabát jsme si museli sundat a projít skrz detektor. Za ním nás ještě stařenka prohmátla. V letadle jsem měl sedadlo u okénka, bohužel nad křídlem. První znepokojující věc nastala, když nám řekli, abychom se podívali na ilustrativní video pro záchranu. Náš monitor prskal, chrčel, ale moc obrázků jsme neviděli, tak jsme to nechali vypnout. Pak zkoušeli motory a klapky. Ty zvuky, které mi drnčely přímo pod zadkem, nebyly moc přirozené. Ale stále jsem věřil, že doletíme. Můj soused byl Rus jak poleno, z Peterburku. Docela jsem probral ruštinu a divil se, kolik si toho ještě vzpomenu. A tak za 7 hodin letu jsem mu před přistáním přeložil z angličtiny do ruštiny vstupní papíry. Pak jsem já zjistil, že na mě zbyly papíry jen v čínštině. Tak jsem to od něj opisoval. Ale trochu jsem předběhl, protože let byl také trochu zajímavý. Například večeře a snídaně jsou tak malé, že jsem vystupoval a kručelo mě v břiše. A ještě stojí za zmínku ta hlučná skupina, která seděla naneštěstí po celém letadle. Takže na sebe pořvávali, smáli se a chlastali "stoličnoju"

Několik cedulí "Welcome to summit in Beijing" mě utvrdilo, že to, co mi psal Wilson dva dny před odletem, totiž abych odložil cestu bylo podložené realitou. Všude policajti a všechny kontroly fungovaly maximálně ostražitě. Ale po malé chvilce jsem se prokousal ke frontě na vstup do země. Fronta na 30 minut mě trochu ukolébala, a malá chyba ve vyplnění čísla vísa mě opět probrala. Vyplnil jsem číslo předchozího vísa, ale úředník to sám přepsal a udělil mi vstup. Bohužel jsem nezastihnul už můj kufr na točně, a tak jsem se musel ptát v úschovnách a hned ve druhé jsem uspěl. To už byla cesta k nejhorší kontrole, a sice celní. Zde jsem vytasil potvrzené faktury z Česka a to je trochu udivilo. Vzali si mě stranou aby mi řekli, že hodnota zboží přesahující 2500 USD se musí proclít a já deklaruji 2400 USD, což je trochu podezřelé. Tak jsem jim musel několikrát vysvětlit, jak se pracuje s takovým přístrojem, a co budu s přístroji dělat. Během hodinky se vyměnila stráž, a to bylo moje štěstí. Příchozí celník se na mě usmál a ukázal, že mám zmizet. Tak uvidíme, až se budu vracet, co mi řeknou, že nemám zboží nikde napsané. Ale to bude až za několik dní. Teď vstupuji do haly a tam už na mě volá Wilson "Hello Mr. RAKY"

Z letiště jsme jeli na hotel, abych se ubytoval. Kvůli summitu to bylo dost nemožné, protože policejní zátarasy nás zdržely, takže jsem přijeli až na oběd. Naštěstí, mě vždycky ukázali policajtům, že jsem zahraniční návštěvník a ti nás pustili. Na letišti v autě mě nabídl Wilson čínskou snídani, což jsem neodmítnul, a nějaká smažená mastná tyčka z těsta jako náš vdolek a sojové horké mléko mě docela zasytilo. I když jsem už jedl lepší věci. A pro ilustraci toto je stůl, na kterém vám píši.

Oběd jsme si dali v závodní jídelně, kam jsem přijeli 10 minut před oficiálním "zvoněním". Nic se nezměnilo, všichni pracovníci vtrhli do jídelny a začal mazec. Už zase si zvykám na jejich zvyky. Co dělat, zvyk je železná košile. Tak pěkně si zamlaskat neumějí snad nikde jinde. Po jídle jsme jeli koupit mojí čínskou SIM kartu a nějaký kredit. Pokud mi tedy chcete zavolat, pak jsem Vám k dispozici na +86 136 914 607 28. Avšak pozor na posun času. Je tu o 7 hodin více!!! Ale den jsem zakončil skvěle, protože jsem pod vedením již známého servisáka opravil dva stroje, s kterými jsem přijel. I když cesta k úspěchu nebyla zrovna jednoduchá.

A protože jsem se v letadle moc nevyspal, nechám si další příběhy na zítra. Vlastně máte o čem přemýšlet. Co je to za ovoce, které jsem koupil na trhu? Je to dost měkké, uvnitř by měla být pecka. Tak já to zítra zjistím.

POKRAČOVÁNÍ